Rozvod je náročné životní období pro děti i jejich rodiče. Často jde o vyústění dlouhodobě neúnosné situace pro jednoho či pro oba partnery. Iniciace rozvodu bývá u rodičů spojena s pocitem selhání a silnými pocity viny. Na řadu přichází i myšlenka, zda spolu přeci jen nezůstat kvůli dětem.

Na tuto otázku neexistuje jednoznačná odpověď. Rozhodnutí- ať už odejít nebo zůstat- bude mít na dítě v určité rodinné situaci velmi odlišný dopad než na dítě v jiném sociálním kontextu. Je třeba vzít v úvahu, jak moc se situace po rozvodu změní. Tedy např. jestli dítě bude po rozvodu žít s jedním klidným a citlivým rodičem - byť v neúplné rodině, oproti původní - úplné rodině, avšak v atmosféře plné hádek a zraňujících interakcí mezi rodiči. Dalším důležitým bodem je adaptibilita dítěte, tedy jeho schopnost přizpůsobovat se změnám. Bude dítě schopné zdárně se vyrovnat s odchodem jednoho z rodičů nebo se jím bude cítit opuštěné? Bude sám rodič schopen zotavit se ze stresu a nároků spojených s rozvodem? Většina rodičů během rozvodu zjišťuje, že tento proces s sebou nese více utrpení a vyžaduje mnohem delší dobu pro přizpůsobení, než původně předpokládali. V některých případech dochází k psychické a vztahové stabilizaci až v řádu několika let.

Děti obvykle chtějí žít v rodině s oběma rodiči. Ve výjimečných případech si však zvláště starší děti přejí rozvod rodičů. Stává se to v případech velmi konfliktního rodičovského vztahu, kdy se partneři psychicky zraňují, což může být provázeno i vzájemnými fyzickými potyčkami či v nejhorším případě domácím násilím. Děti ve své bezradnosti mohou vzniklou situaci řešit uzavřením aliance s jedním z rodičů a odmítnutím toho druhého.

Jiný případ nastává, kdy je dítě nuceno postavit se na stranu jednoho z rodičů, rozhodnout se pouze pro jednoho z nich. To je pro dítě velice zatěžující, je to, jako kdyby mělo odmítnout polovinu svého já. Silný negativní dopad s sebou zpravidla nese ztráta kontaktu s jedním rodičem po rozvodu. Některé děti tak činí tajně, nechtějí zklamat pečujícího rodiče a zároveň nechtějí ztratit toho druhého. Též se stává, že děti jsou předčasně situovány do role dospělého, jsou vystaveny očekávání, že budou naplňovat citové potřeby jednoho nebo obou rodičů. Takové nároky jsou přehnané a mohou ovlivnit rozvoj emocionální stránky osobnosti.

K dobré adaptaci dítěte na rozvodovou situaci naopak přispívá plánování rozvodu s maximální ohleduplností, blízký a bezpečný vztah s rodiči, citová podpora od rodičů a širší rodiny. Důležitou roli též hraje důslednost ve výchově, tedy bezpečné stanovení hranic. Dítě by nemělo být vtahováno do konfliktů mezi rodiči ani se stávat prostředníkem v jejich komunikaci.

Co když se to nedaří?

Zejména prvotní fáze rozvodu představuje pro rodiče značně psychicky zatěžující a stresující událost. I přes silné citové pouto rodičů k dítěti a lecky maximální opatrnost se stává, že rodiče nejsou schopni vyvarovat se negativním důsledkům na dítě tak, jak by si přáli. Člověk je doslova v zajetí emocí a nemusí být ani později schopen situaci samostantně racionálně analyzovat. Znovu pak dochází k posilování už stávajících pocitů viny a selhání. Pod odborným vedením je možné najít cestu ven z bludného kruhu, získat nadhled, posoudit rizika, stanovit si priority a výrazně si tak usnadnit rozhodování. Už samotným převzetím kontroly a překonáním krize lze do velké míry eliminovat negativní dopad na dítě a posléze mu nabídnout pomoc. V závažnějších případech však pomoc samotného rodiče nestačí a je třeba přistoupit k pomoci odborné.