V poslední době výrazně narůstají nejrůznější formy sebepoškozování u mladistvých. Většinou jde o drobné řezné ranky na horních i dolních končetinách, méně často na jiných tělesných orgánech (břicho, hrudník). Tímto neblahým „trendem“ jsou nejvíce zasaženy dívky ve věku 11 – 17 let, souvislost se změnami v dospívání (tělesnými i psychickými) je značná. Nástroje za tímto účelem použité bývají různé – kapesní či kuchyňský nůž, kružítko, žiletka, břitva z ořezávátka, dlouhé nehty aj. Situaci je vždy třeba brát vážně, nikdy není na místě ji podceňovat.
Na začátku je vždy důležité rozlišit, do jaké míry je přítomen suicidální podtext a do jaké míry se jedná spíše o nevhodnou strategii zvládání zátěže, tj. způsob hledání uvolnění, odpoutání od negativistických myšlenek a překrytí psychické bolesti bolestí fyzickou, která je paradoxně leckdy snesitelnější.
Častá otázka rodičů na jejich potomky bývá: „Proč jsi to udělala?“ Mají pocit, že jejich dcera přeci má vše, co potřebuje – stabilní rodinu, kamarády, dobře se učí – a takové jednání je pro ně těžko srozumitelné. Ve většině případů dospívající na tuto otázku nenabízí uspokojující odpověď, někdy vůbec žádnou. Dítě samo to v mnoha případech vůbec nedokáže popsat, nedokáže vyjádřit, co se v jeho mysli, v jeho prožívání vůbec odehrává.
V dospívání výrazně narůstá sebekritika – u dívek jsou to potíže s přijetím tělesných změn, potíže se začleněním mezi vrstevníky, vnímání nejrůznějších nedokonalostí ve srovnání s ostatními, zvláště s idealizovaným obrazem a stylizací jiných na internetových sociálních sítích. U sebepoškozujících jedinců velice často vázne schopnost vyjadřovat emoce, vázne rozlišení nuancí různých emocí a spíše jde o tendenci k jejich jednoduché polarizaci – dobře X špatně. Nedosažitelnost ideálu je však frustrující a znovu pohání koloběh sebepoškozování.
Nebezpečí takového jednání tkví zejména v závislostním riziku – tj. neřešená situace má tendenci se zhoršovat. Dítě, aby dosáhlo stejného efektu uvolnění jako na počátku, potřebuje po určité době přistoupit k větší intenzitě – jde o hlubší rány a častější manifestaci.
Specifickým případem sebepoškozování jsou děti dříve vystavené traumatickým událostem – např. ztrátě blízkých osob, velmi disharmonickému rodičovskému vztahu či nějaké formě zneužití. Zde je nutné v prvé řadě terapeuticky ošetřit trauma jako takové.
V případech bez známek takto zátěžových okolností jde především o práci s emocemi, o podporu jejich rozlišení a vyjádření, o podporu a budování adekvátního sebepojetí, o osvojení si zvládacích strategií (tzv. copingových strategií), které jsou adaptivní, nosné a účelné. Vše se děje za důvěrného terapeutického vztahu, který se ovšem vytváří postupně a nelze tak do vnitřních vrstev mladého člověka proniknout již při prvním sezení. Terapie tak probíhá od vnějšího směrem ke skrytějšímu, tento proces je ryze individuální. Vždy je na prvním místě třeba respektovat bezpečí klienta, pomáhat mu vnímat jeho vlastní hranice a nepřekračovat je.
Indikovaná je též rodinná terapie, zvláště při komplikovaných rodinných vztazích.