Trauma lze chápat jako velice stresující zážitek, mimořádný co do míry své intenzity a bolestivosti. Jde o událost, která zpravidla přichází náhle, nečekaně a představuje buď bezprostřední ohrožení života, nebo výrazným způsobem ohrožuje tělesnou či psychickou integritu. Trauma nekoresponduje s dosavadní životní zkušeností jedince, zpochybňuje základní životní jistoty a smysluplnost života a světa vůbec. Člověk vystavený psychickému traumatu ztrácí nad událostí kontrolu, je doslova zahlcen pocitem bezmoci, nenachází žádné racionální vysvětlení, v některých případech dochází v prvotní fázi k úplnému popření prožitého.

Následky prožitých traumat mohou být velice různorodé, někdy se vyskytuje jen krátkodobá či protahovaná reakce, jindy jde o proces ovlivňující celý další vývoj osobnosti, který může vést až k trvalým osobnostním změnám.

Traumatické zážitky jako takové nelze přesně klasifikovat, velmi záleží na subjektivním vnímání a prožívání daného člověka, na jeho psychické odolnosti či osobnostní vyzrálosti. Nejvíce zranitelné jsou děti a dospívající, kdy k nejzávažnějším událostem patří smrt nebo ztráta jednoho z rodičů či jiné hlavní pečující osoby, sexuální zneužití či fatální neuspokojování jeho tělesných a psychických potřeb.

U protahovaných traumat se mohou i po letech na událost znovu vracet bolestivé vzpomínky. Většina lidí se snaží ať už vědomě či nevědomě tyto dotírající vzpomínky přebít, vymazat, odpojit se od nich. Může tak docházet k projevům sebepoškozování – řezným ranám na různých částech těla, kdy následná fyzická bolest vytlačuje nesnesitelnou bolest psychickou. „Přebíjení“ traumatu se ale též děje užíváním návykových látek, alkoholu, zvýšenou popudlivostí, připraveností k agresivnímu jednání. Typické jsou dále poruchy spánku, traumatická událost se vrací ve snech, člověk jako by nebyl schopen se plně zklidnit a „vypnout“.

To vše má bohužel tragické následky v běžném fungování všedního dne, které se v některých případech promítají do všech oblastí života. Snad nejvíce patrné je to právě v soukromí partnerského vztahu, kdy se objevují přehnané reakce na mírný podnět, které lze nazvat přecitlivělostí, též lpěním na zdánlivě nepodstatných věcech.

Snaha najít vysvětlení události může vést k masivnímu sebeobviňování, zpochybňování své vlastní hodnoty coby lidské bytosti, k nízké sebeúctě. V případech sexuálního zneužívání může docházet až k odštěpení psychického prožívání od fyzického, tj. dřívější oběť není schopna libě prožívat sexuální aktivity, své tělo jako by necítila. Později se začíná zcela vyhýbat sexuálním aktivitám, což má v mnoha případech velmi negativní dopad na partnerský vztah a klima v rodině, včetně dětí.

Jak je možné pomoci?

Pocity bezmoci, ztráty kontroly a psychická bolest se může objevit i během pouhého vyprávění prožité události. Při sdělování je velice důležité stanovit bezpečnou mez tak, aby nedošlo k zaplavení. Osvědčuje se přistupovat k traumatu jako k jevu, který se vlivem traumatické události k člověku připojuje. Není tedy nečím vrozeným, vzniká až dodatečně a lze ho tedy postupně odbourat. Pod cíleným individuálním odborným vedením je možné psychické trauma doslova oddělit od osobnosti člověka. Traumatická událost nebude sice vymazána ani zapomenuta – neboť to je nemožné- přestane už ale člověka ohrožovat a narušovat jeho pocit životního štěstí a spokojenosti.

Je pochopitelné, že o takové události se těžko mluví a určitě není nutné tak těžké zážitky ventilovat hned na začátku spolupráce. Lze se k nim ale dopracovat přes řešení méně vážných problémů, po vytvoření důvěrnější atmosféry, klient by se v každém případě měl nejprve cítit bezpečně.

U dětí se často stává, že o zážitku jsou schopny mluvit velmi málo nebo vůbec. Mohou mít špatně poskládanou časovou souslednost, dochází i k výpadkům paměti a doplňováním fantazií. Rodičům tak snadno může uniknout souvislost mezi prožitým traumatem a např. zhoršením školní výkonnosti, zvýšenou tendencí k agresivitě nebo naopak zvýšenou pasivitou, špatným usínáním. I tyto případy jsou však řešitelné, děti se snáze vyjadřují skrze hračky, terapie má blízko ke hře. Pozitivní výsledky se zpravidla dostavují postupně, zraněná psychika se pozvolna zotavuje. Klíčovou roli však hraje spolupráce s rodiči a jejich motivovanost dítěti pomoci.