Zatímco je ve společnosti věnována velká pozornost tématu neplodnosti a její léčbě, tedy lidské potřebě zplodit potomka, potřeby a prožívání darovaných dětí jako by byly neviditelné. V systému anonymizovaného dárcovství jsou vyzdvihována práva obou rodičů (příjemců) a též práva dárců. Práva darovaných dětí zůstávají téměř zcela opomíjena, jako by navždy měly zůstat roztomilými miminky bez možnosti řeči, tj. nemluvňaty.

V tomto článku bych se ráda pokusila o opak – tedy zabývám se právě subjektivním prožíváním darovaných dětí.

Mnoho párů dostává během léčby neplodnosti nabídku přijetí dárcovské gamety prostřednictvím dané kliniky, která praktikuje IVF. Málokdy je však taková nabídka doprovázena podrobným vysvětlením zásadních psychologických aspektů, které se vážou na danou problematiku. Mnoho párů se pak v důsledku nevědomosti rozhoduje nejen před širší rodinou, ale zejména před dítětem samotným, tuto skutečnost utajit. Tedy utajit fakt, že jeden z rodičů není jeho skutečným genetickým rodičem (tím je totiž dárce), a to i v případě, že žena, která přijala darované vajíčko, své dítě porodila.  Platí, že 50% genetické výbavy je od otce a 50% od matky. V případě darované gamety pochází tedy celá polovina genetické výbavy dítěte od dárce. V případě darovaného celého embrya pochází 100% genetické výbavy dítěte od dárců.

V současné době se zejména v zahraničí ozývají darované děti, které se o dárcovství buňky dozvěděly v dospívání nebo v již v dospělém věku buďto od rodičů, širší rodiny nebo prostě jen z výsledku testu DNA. Jejich výroky jsou naprosto zdrcující. Popisují prožitky silného šoku, zboření až roztříštění celého jejich dosavadního světa, jejich identity. Mnohé se potýkaly následkem tohoto zjištění s těžkými depresemi, pochybnostmi o smysluplnosti své existence, sebevražednými myšlenkami. Přičemž jako zcela nejtěžší a nejbolestivější označují skutečnost, že jim rodiče celá léta tajili tak důležitou informaci o jejich původu, že jim doslova každý den lhali. Vztahy, které byly dříve funkční, tak utržily nesmírnou ránu, tedy vážné narušení důvěry mezi dítětem (často již dospělým) a jeho rodiči. Ani argument rodičů, kteří posléze vysvětlují, že k přijetí pohlavní buňky svolili jen proto, že dané dítě tak moc chtěli, bohužel neobstojí, protože potomek logicky argumentuje, že opravdu chtěné bylo jejich společné dítě a přizvání dárce vlastně bylo jen řešením z nouze.

Pokud čtete tento článek a uvažujete o přijetí darované gamety či jste ji už přijali a vytoužené dítě je na cestě, pak prosím dobře uvažte, zda tuto skutečnost opravdu chcete před dítětem celý jeho život tajit. Protože: Můžete zcela garantovat, že Vaše dítě po dobu cca 80 let svého budoucího života nikdy nepodstoupí test DNA, který je již dnes zcela volně dostupný?

Jaké je tedy řešení?

Jediným řešením je se situací dítě seznámit již v brzkém předškolním věku, nejpozději do dovršení 5 let. V tak nízkém věku je dítě totiž schopné zařadit tuto informaci o svém původu do svého životního příběhu, stává se součástí jeho vyvíjející se identity. Děje se tak prostřednictvím sdělení pohádkového, ale přesto pravdivého příběhu o tom, jak moc si rodiče přáli děťátko, které na sebe dlouho nechalo čekat a jedinou možností byl dar malého vajíčka, spermie. Konkrétnější kontury daného příběhu je určitě dobré předem probrat s odborníkem – protože, jak již bylo řečeno, jde o velmi citlivou a zásadní informaci o životě dítěte.

Pokud tento článek čtete jako darované dítě a potýkáte se v důsledku pozdního zjištění skutečnosti s psychickými problémy, nemějte obavy je začít řešit s odborníkem. Někdy totiž může jít až o rozměr traumatické události.

Téma dárcovství gamet lze obecně považovat nejen v důsledku těžkých psychických následků u darovaných dětí za kontraverzní. V některých zemích platí zákon na ochranu embryí a darování gamet je tak zcela zakázáno (Francie, Itálie), nebo je zakázáno darování vajíček (Německo).

A jak by se k otázce darování gamet postavily samy již dospělé darované děti? Ty mají jasno. Jednoznačně by ho zcela zakázaly.

The post Darované děti first appeared on Mgr. Kamila Prokešová.

The post Vliv psychiky na neplodnost u žen first appeared on Mgr. Kamila Prokešová.

The post Sebepoškozování u dospívajících first appeared on Mgr. Kamila Prokešová.

The post Těžkosti rozvodu pohledem rodičů a dětí first appeared on Mgr. Kamila Prokešová.

Následky prožitých traumat mohou být velice různorodé, někdy se vyskytuje jen krátkodobá či protahovaná reakce, jindy jde o proces ovlivňující celý další vývoj osobnosti, který může vést až k trvalým osobnostním změnám.

Traumatické zážitky jako takové nelze přesně klasifikovat, velmi záleží na subjektivním vnímání a prožívání daného člověka, na jeho psychické odolnosti či osobnostní vyzrálosti. Nejvíce zranitelné jsou děti a dospívající, kdy k nejzávažnějším událostem patří smrt nebo ztráta jednoho z rodičů či jiné hlavní pečující osoby, sexuální zneužití či fatální neuspokojování jeho tělesných a psychických potřeb.

U protahovaných traumat se mohou i po letech na událost znovu vracet bolestivé vzpomínky. Většina lidí se snaží ať už vědomě či nevědomě tyto dotírající vzpomínky přebít, vymazat, odpojit se od nich. Může tak docházet k projevům sebepoškozování – řezným ranám na různých částech těla, kdy následná fyzická bolest vytlačuje nesnesitelnou bolest psychickou. „Přebíjení“ traumatu se ale též děje užíváním návykových látek, alkoholu, zvýšenou popudlivostí, připraveností k agresivnímu jednání. Typické jsou dále poruchy spánku, traumatická událost se vrací ve snech, člověk jako by nebyl schopen se plně zklidnit a „vypnout“.

To vše má bohužel tragické následky v běžném fungování všedního dne, které se v některých případech promítají do všech oblastí života. Snad nejvíce patrné je to právě v soukromí partnerského vztahu, kdy se objevují přehnané reakce na mírný podnět, které lze nazvat přecitlivělostí, též lpěním na zdánlivě nepodstatných věcech.

Snaha najít vysvětlení události může vést k masivnímu sebeobviňování, zpochybňování své vlastní hodnoty coby lidské bytosti, k nízké sebeúctě. V případech sexuálního zneužívání může docházet až k odštěpení psychického prožívání od fyzického, tj. dřívější oběť není schopna libě prožívat sexuální aktivity, své tělo jako by necítila. Později se začíná zcela vyhýbat sexuálním aktivitám, což má v mnoha případech velmi negativní dopad na partnerský vztah a klima v rodině, včetně dětí.

Jak je možné pomoci?

Pocity bezmoci, ztráty kontroly a psychická bolest se může objevit i během pouhého vyprávění prožité události. Při sdělování je velice důležité stanovit bezpečnou mez tak, aby nedošlo k zaplavení. Osvědčuje se přistupovat k traumatu jako k jevu, který se vlivem traumatické události k člověku připojuje. Není tedy nečím vrozeným, vzniká až dodatečně a lze ho tedy postupně odbourat. Pod cíleným individuálním odborným vedením je možné psychické trauma doslova oddělit od osobnosti člověka. Traumatická událost nebude sice vymazána ani zapomenuta – neboť to je nemožné- přestane už ale člověka ohrožovat a narušovat jeho pocit životního štěstí a spokojenosti.

Je pochopitelné, že o takové události se těžko mluví a určitě není nutné tak těžké zážitky ventilovat hned na začátku spolupráce. Lze se k nim ale dopracovat přes řešení méně vážných problémů, po vytvoření důvěrnější atmosféry, klient by se v každém případě měl nejprve cítit bezpečně.

U dětí se často stává, že o zážitku jsou schopny mluvit velmi málo nebo vůbec. Mohou mít špatně poskládanou časovou souslednost, dochází i k výpadkům paměti a doplňováním fantazií. Rodičům tak snadno může uniknout souvislost mezi prožitým traumatem a např. zhoršením školní výkonnosti, zvýšenou tendencí k agresivitě nebo naopak zvýšenou pasivitou, špatným usínáním. I tyto případy jsou však řešitelné, děti se snáze vyjadřují skrze hračky, terapie má blízko ke hře. Pozitivní výsledky se zpravidla dostavují postupně, zraněná psychika se pozvolna zotavuje. Klíčovou roli však hraje spolupráce s rodiči a jejich motivovanost dítěti pomoci.

The post Psychické trauma a jeho následky first appeared on Mgr. Kamila Prokešová.