Již uplynul téměř rok od výskytu prvního nakaženého v naší zemi. Od té doby se mnohé změnilo. Už nejde o strach z neznámého, tak jak tomu bylo na počátku pandemie. Strach z onemocnění samotného už se netýká většinové populace a jeho intenzita patrně výrazně klesla – přestože u rizikových skupin obyvatel logicky stále přetrvává.
U mnohých z nás se místo strachu objevila tíseň vyvolaná dlouhodobým omezením osobní svobody, nepříznivou ekonomickou situací, chybějícími a nedostačujícími sociálními kontakty, horším přístupem ke vzdělání a dosud málo zmiňovanou frustrací potřeby seberealizace – jak v pracovním, tak v osobním životě. To vše je dále potencováno častou nelogičností a nahodilostí vládních opatření.
V popředí pak stojí zejména nejistota, na kterou se ani při nejlepší snaze nelze plně adaptovat.
Samostatnou kapitolu tvoří lidé, kteří rovněž cítí strach o své zdraví, ale ne z důvodu pandemie, nýbrž své vlastní, mnohdy poměrně závažné zdravotní diagnózy, a kteří se potýkají se zhoršenou dostupností lékařské péče – především v případě neakutních operací, kdy jejich aktuální zdravotní stav výrazně zhoršuje kvalitu jejich života.
V důsledku neustálé nejistoty je přirozené, že dochází ke kumulaci negativně prožívaných emocí, jako je vztek, úzkost, pocitů rezignace a nárustu subdepresivního ladění.
Mnozí lidé říkají, že „už to trvá příliš dlouho“, stávají se rezistentními vůči dalšímu spílání představených naší země a jednoduše „prostě chtějí žít normálně“. Návrat do tzv. normy se stává jakousi ústřední lidskou touhou po spokojeném životě – bez omezení výdělku či pohybu. Frustrace mnohých však již nabrala takové obrátky, že rezignací na smysluplná opatření a s tím spojenou nedostatečnou ohleduplností dochází k ohrožení rizikových skupin a paradoxně k opaku zamýšleného účelu nejrůznějších restrikcí. Bohužel s tím, jak postupně klesala důvěryhodnost vlády, klesá i kolektivní ochota „držet za jeden provaz“ a vlastním úsilím zabraňovat dalšímu šíření viru.
Emocionálním jedem pro mnohé (zvláště pak seniory) je dlouhodobá sociální izolace, která může vést k psychickému strádání a pochybnostem o smysluplnosti světa jako celku.
Je tedy spoustu negativních odnoží „boje proti viru“, se kterými se musíme utkat, poprat, vypořádat. To klade zvýšené nároky na naše strategie zvládání, na jejich zapojení do běžného života.
Zamysleme se nad otázkami: Jaká činnost může obohatit můj život? Co mohu dělat se svým volným časem? Na co se konkrétně zaměřím z toho, co zbývá dostupné? Složitější je to u materiálního zabezpečení, kdy rychlé efektivní řešení nemusí být ihned nadosah. Každopádně ale jde o výhybku, kterou je možné nasměrovat další život alespoň třeba jen o kousíček lépe. Důležité je racionálně dobře uvážit stávající možnosti a jejich realizovatelnost, jednoduše nezůstat v pasivitě stát na jednom místě. Aktivně hledat hodnoty, které mohu rozvíjet i v této době, aktivně nacházet body, které jsou dobré a které mi mohou být pilířem, oporou. Ať už jde o blízké vztahy, zájmy či jen drobné počiny všedních dnů, jde o to neztratit opěrné prvky, které jednou znovu utvoří hustý a tím i silný kořen našeho životního směřování.