„Koronavirus“, slovo, které v poslední době slýcháme i vyslovujeme zdaleka nejčastěji. Slovo, které je doslova obalené strachem o náš život, o naše blízké, strachem ze ztráty všeho, co je pro nás hodnotné a cenné.
Je to protivník, který se vplížil nenápadně a tiše, bez našeho vědomí, a může být přítomen prakticky kdekoliv. Je těžké, až nemožné, bojovat s něčím, co není vidět. Všudypřítomný strach jako by obcházel každý dům, každého jednotlivce. V hrobovém tichu jindy rušných míst je cítit jakési zvláštní ohrožení, člověk prostě ví, že něco není vůbec v pořádku.
Při procházce parkem se zakrytou tváří obloukem obcházíme každého náhodného chodce, který pro nás symbolizuje možné nebezpečí, neboť doslova každý může být nositelem viru. Ani my sami se necítíme být druhými přijímáni, na zakrytých tvářích nelze vidět ani náznak úsměvu. Už i vyslovení pozdravu mohou citlivější jedinci vnímat jako vyslání kapének způsobujících nemoc a potažmo i smrt. Právě strach ze smrti je tím stěžejním, avšak ne vždy zcela uvědomovaným pocitem, který hýbe naší motivací k dodržování jinak velmi zatěžujících opatření.
Problém nastává zvláště u lidí, kteří jsou přirozeně více úzkostně nastavení, tam strach může přerůstat až do panických stavů, které jsou jen další komplikací už tak ztíženého živobytí a posléze mohou vést k oslabení imunitního systému.
A to se jedná jen o samotný virus. Jaké důsledky s sebou ponesou z dlouhodobého hlediska nezbytná restriktivní opatření, již se začíná rýsovat. Ekonomické ztráty mnoha organizací a jednotlivců, spojené zákonitě se strachem ze ztráty zaměstnání, strachem z neschopnosti splácet dluhy a hradit životní výdaje. Jde o předznamenání ekonomické krize, jejíž dopad a trvání aktuálně nelze plně odhadnout.
Do toho všeho je vržen člověk, Evropan, který si ještě před několika týdny bezstarostně užíval zimní sporty a radovánky na horách. Svět jako by se převrátil naruby a ukázal svoji stinnou tvář v té nejpalčivější podobě. Zaútočil totiž na samotnou lidskou existenci, na nejvyšší hodnotu jako je zdraví a nepřímo na základní životní jistoty. Nejistota, vydání napospas, bezmocnost – pocity, které se šíří stejně rychle jako epidemie. Strach z každého kolemjdoucího, strach nastoupit do prostředků hromadné dopravy, strach vejít do obchodu či na poštu. Mnoho lidí se z nutných důvodů musí izolovat ve svém domově, kdy se přidává pocit osamění.
V krizové situaci se ovšem jedná o zcela legitimní pocity, úkolem strachu je totiž ochránit organizmus, resp. připravit ho k úniku nebo útoku.
Bojujeme s virem. Je to nerovný boj. Stavíme mu barikády, znesnadňujeme cestu všemi možnými dostupnými prostředky a opatřeními. Postupuje nenápadně a tiše, i když mnohem pomaleji. Není ovšem v lidské moci tento postup zastavit. A tak zbývá jen doufat, že právě nám a našim blízkým se vyhne, že to nebudeme my, kdo si vytáhne tu černou kartu. Je však opravdu černá? Je skutečně na místě tolik paniky? Nejsou naše reakce přeci jen trochu přehnané? Nebudeme my i naše děti od nynějška vnímat svět jako veskrze nebezpečné místo bez základních jistot?
Jak asi tíživé muselo být pro naše předky čelit smrtelným nemocem bez možnosti antibiotik a očkování.. Dnes už jen těžko odhadneme, jaké museli mít vyvinuté strategie zvládání, aby přesto mohli žít spokojeným životem.
Snažíme se to přečkat a přitom se z toho nezbláznit. Najít si nerušený kousek života, ve kterém můžeme být šťastní, ať se děje cokoliv. Někdo ho nalezne u svých blízkých, jiný ve svém nitru. Jde o vytvoření bezpečného prostoru, bezpečného místa, kam nepronikne žádný strach. Tady jsem sám se sebou a tady se nebojím.
Je důležité si i v takto krizové situaci udržovat jistý odstup a rozjitřené emoce racionálně zpracovávat. Pokusit se rozpoznat své psychické zdroje, nacházet náhradní možnosti seberealizace, zahlédnout „zdravé jádro“, které člověku umožní další osobnostní růst, a to i přes velmi nepříznivé podmínky.
S nepřiměřeným až panickým strachem lze navíc terapeuticky pracovat, lze ho výrazně snížit, ovlivnit. Pasivní přístup tak může být vystřídán aktivním a situace se stane mnohem snesitelnější, únosnější. Pocity bezmoci se zredukují a my opět držíme náš život ve svých rukou.