Termínem „darované děti“ jsou označovány děti, které přišly na svět v důsledku dárcovství pohlavních buněk (gamet), tj. v důsledku darování spermií či vajíček. Odhaduje se, že takových dětí se ročně v Česku rodí cca 400.

Zatímco je ve společnosti věnována velká pozornost tématu neplodnosti a její léčbě, tedy lidské potřebě zplodit potomka, potřeby a prožívání darovaných dětí jako by byly neviditelné. V systému anonymizovaného dárcovství jsou vyzdvihována práva obou rodičů (příjemců) a též práva dárců. Práva darovaných dětí zůstávají téměř zcela opomíjena, jako by navždy měly zůstat roztomilými miminky bez možnosti řeči, tj. nemluvňaty.

V tomto článku bych se ráda pokusila o opak – tedy zabývám se právě subjektivním prožíváním darovaných dětí.

Mnoho párů dostává během léčby neplodnosti nabídku přijetí dárcovské gamety prostřednictvím dané kliniky, která praktikuje IVF. Málokdy je však taková nabídka doprovázena podrobným vysvětlením zásadních psychologických aspektů, které se vážou na danou problematiku. Mnoho párů se pak v důsledku nevědomosti rozhoduje nejen před širší rodinou, ale zejména před dítětem samotným, tuto skutečnost utajit. Tedy utajit fakt, že jeden z rodičů není jeho skutečným genetickým rodičem (tím je totiž dárce), a to i v případě, že žena, která přijala darované vajíčko, své dítě porodila.  Platí, že 50% genetické výbavy je od otce a 50% od matky. V případě darované gamety pochází tedy celá polovina genetické výbavy dítěte od dárce. V případě darovaného celého embrya pochází 100% genetické výbavy dítěte od dárců.

V současné době se zejména v zahraničí ozývají darované děti, které se o dárcovství buňky dozvěděly v dospívání nebo v již v dospělém věku buďto od rodičů, širší rodiny nebo prostě jen z výsledku testu DNA. Jejich výroky jsou naprosto zdrcující. Popisují prožitky silného šoku, zboření až roztříštění celého jejich dosavadního světa, jejich identity. Mnohé se potýkaly následkem tohoto zjištění s těžkými depresemi, pochybnostmi o smysluplnosti své existence, sebevražednými myšlenkami. Přičemž jako zcela nejtěžší a nejbolestivější označují skutečnost, že jim rodiče celá léta tajili tak důležitou informaci o jejich původu, že jim doslova každý den lhali. Vztahy, které byly dříve funkční, tak utržily nesmírnou ránu, tedy vážné narušení důvěry mezi dítětem (často již dospělým) a jeho rodiči. Ani argument rodičů, kteří posléze vysvětlují, že k přijetí pohlavní buňky svolili jen proto, že dané dítě tak moc chtěli, bohužel neobstojí, protože potomek logicky argumentuje, že opravdu chtěné bylo jejich společné dítě a přizvání dárce vlastně bylo jen řešením z nouze.

Pokud čtete tento článek a uvažujete o přijetí darované gamety či jste ji už přijali a vytoužené dítě je na cestě, pak prosím dobře uvažte, zda tuto skutečnost opravdu chcete před dítětem celý jeho život tajit. Protože: Můžete zcela garantovat, že Vaše dítě po dobu cca 80 let svého budoucího života nikdy nepodstoupí test DNA, který je již dnes zcela volně dostupný?

Jaké je tedy řešení?

Jediným řešením je se situací dítě seznámit již v brzkém předškolním věku, nejpozději do dovršení 5 let. V tak nízkém věku je dítě totiž schopné zařadit tuto informaci o svém původu do svého životního příběhu, stává se součástí jeho vyvíjející se identity. Děje se tak prostřednictvím sdělení pohádkového, ale přesto pravdivého příběhu o tom, jak moc si rodiče přáli děťátko, které na sebe dlouho nechalo čekat a jedinou možností byl dar malého vajíčka, spermie. Konkrétnější kontury daného příběhu je určitě dobré předem probrat s odborníkem – protože, jak již bylo řečeno, jde o velmi citlivou a zásadní informaci o životě dítěte.

Pokud tento článek čtete jako darované dítě a potýkáte se v důsledku pozdního zjištění skutečnosti s psychickými problémy, nemějte obavy je začít řešit s odborníkem. Někdy totiž může jít až o rozměr traumatické události.

Téma dárcovství gamet lze obecně považovat nejen v důsledku těžkých psychických následků u darovaných dětí za kontraverzní. V některých zemích platí zákon na ochranu embryí a darování gamet je tak zcela zakázáno (Francie, Itálie), nebo je zakázáno darování vajíček (Německo).

A jak by se k otázce darování gamet postavily samy již dospělé darované děti? Ty mají jasno. Jednoznačně by ho zcela zakázaly.